Zlaté město Ayutthaya: Tady těžkou techniku nahradili sloni

Město Ayutthaya zažilo několik černých okamžiků. Tím jedním bylo bezesporu její dobytí v roce 1767, tím druhým pak mohly být i dny z podzimu 2011, kdy celou oblast postihly ničivé povodně a mezi zbytky chrámů místy stálo až dva a půl metru vody.

 

Povodně na podzim v roce 2011 patřily k nejničivějším v novodobých thajských dějinách. A škody nadělaly hned dvojí – vždyť následující sezona byla díky nim silně podprůměrná, turisté se do Thajska prostě báli. A velká voda poničila i řadu historických skvostů – mezi nimi i město Ayutthaya.

 

To totiž leží kousek od soutoku několika velkých řek. V minulosti jakoukoli větší vodu reguloval důmyslný systém kanálů, ale… část z nich byla později zavezena, systém přestal fungovat a na podzim roku 2011 tak Ayutthaya skončila na několik týdnů pod vodu. Z kalné hladiny tady mnohdy vystupovaly jen špičky staveb, které mají typickou podobu, která připomíná kukuřičný klas. 

Po opadnutí vody se pak navíc bojovalo s tím, že se mezi vzácné stavby nemohla dostat těžká technika. Tedy mohla, ale s vědomím toho, že napáchá další nenahraditelné škody. A tak na pomoc museli přijít sloni. Ti namísto silných strojů tahali těžké naplavené klády, vozíky se sutí a s nepořádkem. Celý komplex byl nakonec ke znovuotevření připravený o dva týdny dříve, než bylo původně v plánu.

 

Ayutthaya totiž byla v 17. a 18. století jedním z největších měst světa – byla dokonce i větší než Londýn nebo Paříž – a žilo v ní asi milion obyvatel. Ne nadarmo ji středověcí poutníci označovali za osmý div světa – a tím vlastně pro mnohé zůstává dodnes, je totiž zapsaná i na seznam světového dědictví UNESCO. 

 

A to i přesto, že město značně utrpělo v roce 1767, kdy bylo dobyto a kdy byla zničena velká část samotných staveb i výzdoby, na které se rozhodně nešetřilo zlatem. Bývaly tu i ohromné zlaté sochy Buddhů – i ty ale ničitelé roztavili a našli pro ně využití jinde. Přežila jen jediná – a to naprostou náhodou – její ochránci ji totiž těsně před dobytím pokryli sádrou a pro útočníky byla sádrová socha bezcenná. Na to, co se pod sádrovou krustou skrývá, se pak přišlo až ve 20. století.